|
|
Nová Kniha o Hánech z Blatnice pod Sv. Antonínkem
U profesionálních badatelů, vědců, kteří publikují výsledky své práce, zpravidla neočekáváme, že by předností jejich literárního stylu měla být „čtivost", tedy taková kvalita textu, která nedá čtenáři nedočtenou knuhu odložit. V odborné literatuře jde přece o fakta a nikoliv o ohlas u čtenářské veřejnosti. O to více překvapí autor, v našem případě autorka, která přichází s dílem odborně fundovaným, graficky a tiskařsky odvedeným na profesionální úrovni, ale také čtenářsky přitažlivým.
Zajímavou publikaci s názvem Lidoví malíři rodu Hánů z Blatnice pod svatým Antonínkem vydalo před časem Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Napsala ji a do tisku připravila etnografka PhDr. Romana Habartová. Pravidelní návštěvníci Slováckého muzea si jistě připomenou v loňském roce proběhlou výstavu díla otce a syna Hánových, osobitých lidových malířů, kteří na Slovácku svými obrazy vyzdobili desítky kostelů, kaplí, Božích muk i zastavení na místech neobyčejných událostí či zázraků. Již touto výstavou upozornila Romana Habartová nejen na oba tvůrce Františka (1804-1877) a Josefa (1842-1917), ale i na sám žánr lidového insitního malířství, které není zrovna frekventovaným odborným tématem. Samotné výstavě předbíhal sedmiletý výzkum autorky v terénu, shromaďování pramenů, výpovědí pamětníků, zkoumání jednotlivých děl, prostě „hledání ztraceného času", neboť přesně někde tam, v anonymní minulosti, se ocitli tito tvůrci naivních obrázků, kteří však na estetické a náboženské cítění lidu měli větší vliv, než akademici a profesionální tvůrci. Romaně Habartové se podařilo identifikovat práce Hánových, což nebylo jistě jednoduché, neboť malíři své obrazy nepodepisovali; a nadto bylo třeba odlišit obrazy otce a syna, neboť v tomto případě k absenci písemných záznamů přistupují i protichůdné interpretace pamětníků a nejednotná tradice. Autorka za pomocí několika desítek informátorů vnesla do chaosu řád, osvětlila dějiny rodu i dílo dvou jeho nejvýznamnějších příslušníků. Již to bylo vyjádřeno loňskou výstavou.
My se však zabýváme knihou, která měla původně plnit funkci katalogu, ale pro nedostatek finančních prostředků ji nebylo možno vydat souběžně s výstavou. Ta jde mnohem dál. Habartová v knize nepopsala jen výsledky bádání, tedy stav, ale vedle toho - a to je to, co u většiny odborných textů postrádáme - také proces. Už první kapitola s názvem Hledání je stylisticky dobře napsanou literaturou faktu, v níž autorka nezapomíná představit informátory, kteří ji přivedli na stopu Hánových, a společně s nimi navštěvuje místa, jež jsou s působením rodiny spjata. V samostatných kapitolách se zabývá životopisem Hánových, jejich tvorbou, inspiračními zdroji a podává i výklad motivů jejich tvorby v souvislosti s církevním rokem. Ale jsou zde i kapitoly, v nichž se čtenář dozví o restaurování a mikroskopickém vyšetření pláten a nechybějí ani kapitoly o Blatnici a o Uctívání Antonína Paduánského.(Jejich zařazení do úvodní části knihy nutno vnímat jako únosnou daň obci Blatnice, bez jejíž podpory morální i finanční by byl projekt patrně ztěží uskutečnitelný.). Je třeba dodat, že podstanou část knihy tvoří reprodukce všech dosud známých děl malířů Hánů, které jsou v majetku Slováckého muzea, ale i soupis těch, které vlastní jiné instituce či soukromí majitelé.
Romana Habartová sestavila a připravila k vydání publikaci, jež je kromě jiného zajímavá tím, že zprostředkuje čtenáři cestu k vědeckému poznání. A také ji srozumitelně a poutavě napsala. Kromě reprodukcí obrazů kniha obsahuje i desítky dalších fotografií, mimo jiné i portrétky prostých lidí, strážců zapomenutých cest a pěšinek a díky nimž „Hledání" bylo v tomto případě skutečně objevné a úspěšné. To, že se s nimi autorka takto poctivě podělila o poklad, který s jejich pomocí vynesla ze zapomenutí, jí slouží zvláště ke cti. ![]() ![]() Jiří Jilík
Zpět
|
|