Od jara do zimy. Slavnosti a rituály východní Moravy

6. září 2012 - autor: kraj Zlínský

Od jara do zimy. Slavnosti a rituály východní Moravy

Počátek ročního cyklu byl v minulosti neodmyslitelně spjat s počátkem vegetace. Hlavní kritérium vnímání roku představovalo v našem zeměpisném pásmu střídání ročních období od jara do zimy, s letním a zimním slunovratem a jarní a podzimní rovnodenností. K jarnímu období se vztahovaly obyčeje, jež měly působit a příznivě ovlivňovat vegetaci, v zimním čase se soustřeďovaly síly na rituální úkony, související s ochranou příbytku, hospodářství i jednotlivců před nepříznivými vlivy a nadpřirozenými silami. Přirozeným mezníkem pro počítání času a pravděpodobně nejstarším počátkem kalendáře a přelomovým okamžikem byl zimní slunovrat.

Systematický zájem o výroční obyčeje můžeme sledovat od druhé poloviny 19. století. Díky tradicím jsou dodnes předávány různé projevy původního způsobu života. Mnohé již zanikly, avšak v rámci lokálního společenství jsou uchovávány jejich zlomky či prvky, na straně druhé lidé vždy přijímali nové projevy, které vycházely v plynutí času z překrývání kulturních jevů konkrétního období. Obyčeje provázející roční cyklus byly a zůstávají součástí společenského a kulturního života.

Východní Morava je dodnes živou folklorní oblastí. Uvedený cyklus fotografií dokumentuje obyčeje a slavnosti provázející průběh roku. K živým obyčejům patří především masopusty, obyčeje spojené s Velikonocemi, letniční obyčej jízdy králů, hody a zvyky spjaté s Vánocemi. K novodobým slavnostem, ale již trvale zakotveným v kalendářním roce, patří mimo jiné kosecké slavnosti a vaření povidel.

Návštěvníci Slováckého muzea v Uherském Hradišti mohou od 6. září 2012 navštívit atraktivní výstavu nazvanou Od jara do zimy. Slavnosti a rituály východní Moravy. Jedná se o soubor fotografií PhDr. Pavla Popelky, CSc., ředitele Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě, k jehož profesi i zálibám patří dokumentace života dneška.  Výstava představuje objektivem autora několik životních okruhů.

S počátkem roku je spojen masopust, období od Tří králů do Popeleční středy, které je od nepaměti časem svateb, zabijaček a bujarých zábav. Tomuto tématu autor věnuje mimořádnou pozornost. Masopustní veselí s obchůzkami fašankových masek vrcholí ostatky (škarky, fašanky), jak se nazývají poslední tři dny před Popeleční středou. Mezi nejstarší projevy masopustních obchůzek řadíme archaické mečové tance. Na Uherskobrodsku se uchovaly pouze ve třech obcích: v Komni, Bystřici pod Lopeníkem a ve Strání. Od druhé poloviny 20. století se o půlnoci před Popeleční středou hojně rozšiřuje tzv. pochovávání basy - parodie vykreslující prohřešky vesnického společenství a jejich představitelů.

Velikonoce jsou nejdelšími, nejradostnějšími svátky výročního cyklu. Jejich slavnostní ráz vyplýval především z jejich situování v jarním období. Jsou svátkem pohyblivým, pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk) jako prastarý svátek vážící se k prvnímu jarnímu úplňku. Jsou obdobím úzce souvisejícím se zahájením některých zemědělských prací. Ve spojení s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou nejvýznamnějšími svátky křesťanů.

K nejzávažnějším jarním obyčejům patřilo vynášení mařeny, zosobněné smrti, nemoci, zimy a všeho starého. Dodnes se obyčej uchoval specifickou podobu s odpolední obchůzkou v obcích Veletiny a Lhotka. Jarní figurína smrti má na Uherskobrodsku i mužskou podobu. K obchůzce se pojí staré obřadní texty, po skončení obchůzky je symbol smrti upálen na hranici nebo utopen. S vynášením smrti souvisí na Uherskobrodsku obchůzka s jarním stromkem, létečkem, která symbolicky představovala přinesení jara, nového života do vesnice.

K významným velikonočním obyčejům náleželo hrkání. Mládež mužského pohlaví považovala hrkání za velkou čest a používala výhradně dřevěné zvukové hrkací nástroje, s nimiž zvučili po obcích od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty. Velikonoční pondělí je dnem chlapců a mužů a jejich pomlázky se šleháním děvčat a žen jarními omlády, spletenými vrbovými pruty. Za šlehání jsou mládenci obdarováváni kraslicemi, barvenými a malovanými vejci.

Svatodušní svátky, lidově zvané letnice nebo rozálie (podle růží), nemají pevné místo v kalendáři a světí se padesát dnů po Velikonocích. O letnicích se v souvislosti s prvním výhonem dobytka na pastvu uplatňovalo vejce, původně jako obřadní symbol k obkroužení stáda, později jako potravina, kterou dostávali pastýři spolu s kusem špeku a dnem volna od hospodáře. Období letnic je časem konání Božího těla, procesí spojených s prosbou a díkůvzdáním za úrodu, časem poutí. K nejdůležitějším a dnes nejznámějším letničním obyčejům patří jízda králů. V královských slavnostech se snoubí rozličné vlivy, které mají své kořeny v různých dobách. Byl to čas vhodný pro volbu nového mladého krále, spojený se zvykem volit, hlédat, hledat či honit krála, jezdit po králoch, chodit s královničkama. Dnešní podoba jízdy králů, jak ji autor často zachycuje, může být jen malým zlomkem zapomenutých kultů, můžeme v nich hledat zbytky starých iniciačních obřadů, jimiž byli chlapci přijímáni mezi muže, můžeme v nich spatřovat soutěžení chlapců na pastvě jako svatodušní zábavu mládenců na koních. Za krále jsou voleni mladí chlapci ve věku 10-13 let, kteří se představují v doprovodu pobočníků, tzv. pážat, celé jízdy a vyvolávačů. Ve Vlčnově je tento moment podtrhnut navíc tím, že za krále jezdí výhradně odvedenci-legrúti, kteří nastupovali vojenskou službu a mohli se plným právem považovat za dospělé.

K nejrozšířenějším a nejokázalejším obyčejům na Moravě řadíme hody, které patří k hlavním posklizňovým slavnostem. Jsou situovány převážně do podzimního období a staly se oslavou polních prací a dobře sklizené úrody. Představovaly vyvrcholení zemědělského roku i celého kalendáře. Posvěcení chrámu se stalo základem pojmenování - posvícení, jehož synonymem jsou na Slovácku hody, slavnost spojená s hodováním, s původním významem hod jako slavnostní den, svátek. Smyslem posvícenských hodů se stala křesťanská slavnost na počest posvěcení chrámu jako výroční svátek. Dodnes vychází z tradice a obsahuje obvykle závazné prvky, např. stavění máje, zvaní na hody, cesta pro stárky, povolení hodů starostou, zavádění pod právo, společná mše, jež provází množství obřadních artefaktů: atributy stárků a stárek - právo a podprávo, věnec, vínek, zeleň, kroj a znaky stárků, stárek a chasy na oděvu, i další průvodní jevy hodů - vození berana, kradení či mlácení káčera, maskování. Hody byly a doposud jsou po celé východní Moravě velkou událostí v životě vesnice a velkou krojovou podívanou, která nikdy neuniká pozornosti Pavla Popelky.

Pavel Popelka neopomíjí ve svém bádání ani období adventu a Vánoc, z nichž sám považuje za nejpozoruhodnější zvyky východní Moravy mikulášské obchůzky, jejichž náplní je i obdarovávání dětí a stále patří k hlavním a živým zvykům adventního období. Jejich podoba, jak dokládají snímky, se různí, ve většině vesnic děti obdarovává postava sv. Mikuláše, kterého následuje skupina nepozemských postav, andělé a čerti, žid či smrt. Téměř karnevalový charakter mají obchůzky ve Žlutavě a osobité masky je možné vidět v Karolíně.

Atmosféra snímků s hlubokou vypovídající hodnotou je obohacena vybranými atributy výročního a rodinného cyklu ze sbírek Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Výstava bude doplněna promítáním historických a současných dokumentů výročního a rodinného zvykosloví z našeho regionu.

Hlavní budova muzea, Smetanovy sady 179, vernisáž 6. 9. 2012 v 17.00 hodin, výstava potrvá do 4. 11. 2012.                                                                      

Romana Habartová