Slovácký verbuňk patří mezi mužské tance skočného charakteru. Je tancem improvizovaným, který není vázán přesnými choreografickými pravidly. Jeho neodmyslitelnou součástí je předzpěv taneční písně. Ačkoliv se převážně tančí hromadně, každý z tanečníků přitom tančí sám za sebe, s výrazem své regionální a místní příslušnosti, povahy a individuálního tanečního umění.
Verbuňk má obvykle tři části: předzpěv, při němž již začíná pohybový projev, taneční část pomalého či středního tempa a taneční část rychlou. Tančí se na okruh písní, mezi nimiž od poloviny 19. století převládají tzv. písně novouherské.

Název tance je odvozen z německého slova Werbung (tj. najímání, ucházení se) a z praxe náboru do vojenské služby, prováděného v českých zemích do r. 1781 za účasti profesionálních vojenských tanečníků. Souvislost tance s vojenským životem je patrná z textů mnohých verbuňkových písní.

Etnomuzikologové datují vznik verbuňku na našem území do první poloviny 18. století. První píseň výslovně uvedená jako verbuňk se nachází v Guberniální sbírce z roku 1819. Poprvé zaznamenávají mužský tanec označený jako „cifrování" nebo „hopkování", případně jej stručně charakterizují autoři publikující až v poslední čtvrtině 19. století.

Do konce 1. poloviny 20. století se všechny typy tradovaly předáváním z generace na generaci a vyvíjely se působením talentovaných vynikající tanečníků. V některých subregionech se verbuňk udržoval jen ve velmi jednoduché formě, nebo dokonce mizel. Nová situace nastala v průběhu padesátých let 20. století, kdy na většině území Slovácka došlo k návratu ke staršímu složení hudebních těles s převažujícím obsazením smyčcových nástrojů, k nimž téměř pravidelně přibyl cimbál. Stoupající kvalita hudebního projevu se stala inspirací tanečníkům, kteří se jí snažili vyrovnat svým projevem. Verbuňk se nyní vyskytuje ve dvou odlišných rovinách: při tradičních zvykoslovných a obřadových aktivitách a na pódiích v podání folklorních souborů. Obě tyto formy se přitom vzájemně ovlivňují.

Některé historické funkce verbuňku zůstaly zachovány do současnosti, např. funkce soutěživá (tanečníci porovnávají své výkony mezi sebou) a erotická (tanečníci se předvádějí před ženami). Naproti tomu se vytratila funkce psychická, kdy tanečník -odvedenec kompenzoval značné psychické napětí a negativní emoce plynoucí z blížícího se dlouhodobého odchodu z domova do cizího prostředí vojenské služby. Stejně tak vymizela funkce symbolicko-sociální, kdy během tance tanečník měnil svůj společenský stav ze svobodného člověka na vojáka. Dále se však rozvíjí funkce obřadní. Verbuňk je součástí slavnostních průvodů, při hodech se jím vítají přespolní, jimž se tak zároveň adresuje výzva k porovnání výkonů, a zároveň se tancem představují domácímu publiku. Nejnověji se stal výraznou součástí obřadu uctění památky zesnulých vynikajících tanečníků. Podle verbuňku se dá určovat i regionální příslušnost interpretů, což souvisí s jeho funkcí identifikační či reprezentativní.

Ve verbuňku rozeznáváme šest základních typů podle subregionů Slovácka, v nichž má verbuňk specifickou, ustálenou podobu. V současnosti lze hovořit o typu z okolí města Strážnice, z okolí města Kyjova, typu hanácko-slováckém z okolí měst Hustopeče a Ždánice, horňáckém z okolí Velké nad Veličkou, uherskohradišťském z okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu a o typu podlužáckém z okolí Břeclavi. Tyto typy se vyhraňovaly na přelomu 19. a 20. století a vyvíjejí se dodnes.

Celý obsah nominační dokumentace pro zápis do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky naleznete zde: http://www.nulk.cz/files/narodni_seznam/Nominace_narodni_seznam_verbunk.pdf