Přesvědčení o existenci skutečnosti přesahující lidský rozměr, na které je lidská existence závislá, ztělesňuje pro svého nositele základní kámen náboženství. Náboženství má díky této své podstatě vliv na vědomí i chování nositele. Tyto vlivy stejně jako vědomí i chování člověka vzniklé pod těmito vlivy naplňují pojem „religiozita“.
Religiozita přítomná ve vědomí i chování náboženského člověka tak prorůstá celým jeho vnitřním i vnějším světem. Zrcadlí se v jeho obrazu světa i v jeho každodenní činnosti. Zásadním způsobem určuje jeho duchovní i sociální kulturu, svůj výraz nalézá také v kultuře hmotné.
Pojem „lidová religiozita“ bývá někdy hodnocen jako nepříliš vhodný, a to díky svému odkazu na jednu sociální skupinu, lid. V tomto případě bývají upřednostňovány pojmy jako „žité náboženství“, „náboženský prožitek“, „živé projevy víry“ či „živé projevy zbožnosti“. Tyto alternativní termíny poodhalují obsah celku lidové religiozity.
Lidovou religiozitu lze definovat několika způsoby, např.: Z hlediska její funkce pro její nositele, na základě jejího popisu, vzniku či výčtem jejích projevů. V návaznosti na základní teze Identifikace uvedené v úvodu tohoto dokumentu se pokusíme uchopit (zobrazit) lidovou religiozitu soupisem jejích, v současnosti živých, projevů. A to takových, které byly vždy na základě určení společenskovědních oborů řazeny k jejím projevům.
V komplexu lidové religiozity, tak jak je dnes popisována v českých zemích, je možné rozeznat dva základní inspirační zdroje. Roli prvního zdroje hraje křesťanství, kdy se lidová religiozita rozvíjí v rámci křesťanských pojmů a předpokladů. V druhém případě se religiozita nerozvíjí pod jednotným pojmoslovím. To, co ji spojuje, je přesvědčení o možnosti přímého nebo zprostředkovaného vyjevování a ovlivňování budoucnosti. Často se však oba inspirační zdroje natolik proplétají v konkrétních projevech lidové religiozity, že nemůžou plnohodnotně plnit funkci jejích samostatných pododdílů.
Literatura:
Foret, M.: Religiozita. In: Petrusek, Milosl