Rozsáhlou a tematicky diferencovanou složkou tradiční kultury jsou lidové obyčeje, v etnologii obvykle zahrnuté pod pojmem obyčejová tradice, obřadní kultura, příp. zvykosloví. Patří k nim jednak projevy vázané na určitá data kalendáře (kalendářní obyčeje, nebo také výroční obyčeje), jednak na běh lidského života (rodinné obyčeje, obyčeje životního cyklu). Specifickou oblast tvoří obyčeje vázané na určité sociální skupiny (agrární obyčeje, vinohradnické obyčeje, řemeslnické obyčeje, obyčeje horníků, učňů a tovaryšů, studentů atd.).
Lidové obyčeje se vyznačují poměrnou stabilitou. Tradice jako forma předávání kulturních hodnot v lokálním společenství hrála podstatnou úlohu při jejich udržování. Současně působily i tendence opačné, vedoucí ke změně. Příznačným rysem obyčejů je jejich synkretická povaha, kdy vedle relativně starých prvků působí jevy nové, překrývají se kulturní prvky náležející různým dobám. Při dokumentaci obyčejů sledujeme jednak stránku jejich nositelů – aktérů, iniciátorů, organizátorů (děti, mládež, ženy, muži, rodina, spolek, zájmová skupina), jednak samotný průběh, výrazové prostředky obyčeje (pohyb, zpěv, hudba, proslovy, artefakty materiálové povahy).
Obyčej chápeme v obecném smyslu jako tradicí určený způsob chování, který je v daném společenství všeobecně přijatý, rozšířený a ustálený; uplatňuje se v opakovaných situacích každodenního života, ale zejména při významných momentech života člověka, společnosti, přírody; je součástí systému společenské komunikace. Některé obyčejové projevy současnosti mají povahu obřadu-rituálu: obřad provází přelomové události v životě člověka, jeho vykonání je podmínkou uznání a potvrzení platnosti důležitých změn (např. požehnání rodičů snoubencům při svatbě, rozloučení se zemřelým). Svátky jsou stabilizovanou kulturní formou společenského a rodinného života. Přispívají k jeho ozvláštnění a cyklizaci; jejich osou jsou data v kalendáři, jež určuje jednak křesťanská tradice (Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky, svátky zemřelých), jednak občanská (svátek 1.máje, Mistra Jana Husa, 28. října aj.). Slavnost je pak fenoménem společenským (shromáždění lidí) a kulturním (idea, program, náplň); je vázána obvykle na instituci, která ji pořádá. Z tohoto hlediska může jít např. o slavnost církevní, spolkovou, obecní-městskou, národní či státní (Boží tělo, primice, svěcení stříkačky, slavnost rodáků, jubilejní slavnost obce, školní slavnost vánočního stromku aj.). Název zvykosloví (paralelní např. k pojmosloví, bájesloví) používaný v národopise pro oblast zaobírající se výzkumem a studiem obyčejů se užívá i jako zastřešující termín pro tuto oblast, pro muzejní sbírky aj.).