Slovesný folklor neboli ústní slovesnost, či lidovou slovesnost dělíme na lidovou prózu a lidovou poezii (texty písní). Patří sem tedy lyrické či epické prozaické, veršované a dramatické útvary. Slovesný folklor obsahuje po celá staletí velmi stabilní témata a názory spoluvytvářející systém morálních, etických, estetických aj. hodnot. Současné výzkumy potvrdily, že folklorní tradici je nutno sledovat v souvislosti s celým kulturním a společenským vývojem. Přímá, meziosobní komunikace žije vedle literatury a masových audiovizuálních prostředků, jako je rozhlas, film, televize, doplňuje je a mísí se s nimi. Folklorní žánry a projevy jsou jimi někdy nahrazovány. Folklorní komunikace je komunikace přirozená, přímá, meziosobní, působí nejčastěji v malých sociálních skupinách, rodinách aj., kde existují určité stabilní meziosobní vztahy. Folklorní komunikace a jevy si zachovávají různé funkce, uplatňují se jako informace, zábava i umění. K dosud živým žánrům patří pověsti (místní a historické, pověrečné), městské pověsti a mýty, fámy, anekdoty a humorná vyprávění, rodinné příběhy, vyprávění ze života a především velký soubor dětského folkloru.

Lidová slovesnost, vyprávění, nežije samo sobě; její rovnocennou složkou je její interpret a interpretační situace, příležitost. To platí pro všechny složky folkloru. Každá folklorní skladba žije plně a reálně jen ve svém konkrétním znění, které jí dává nositel/interpret na určitém místě, v určitém čase a určitých společenských situacích. Nejde o neměnné útvary, ale o konkrétní varianty.