Soubor kulturních jevů realizovaných formami ústní, hudebně-zpěvní, herní, taneční a dramatické přímé, neboli kontaktní komunikace. Konkrétně vydělujeme folklor slovesný, hudební, taneční, dětský a lidové divadlo. Folklorní tvorba vznikala v tradičním prostředí převážně anonymně, bez písemné fixace. Některé folklorní žánry ztratily svou společenskou funkci a tím i životnost, jiné se neustále vyvíjejí a přijímají podněty z daných společenských podmínek. Nejde tedy rozhodně o uzavřený systém.

Hlavní důraz dokumentace současných projevů tradiční lidové kultury je sice kladen na lokální zvláštnosti, jevy reprezentativní a specifické, avšak v případě folklorních příležitostí je smysluplné zachytit je v celé šíři (v celém spektru) a všímat si všech příležitostí, při kterých lze hudební, taneční a slovesný folklor zaznamenat, ať už zde hraje roli podstatnou či pouze doplňkovou. Neméně důležití jsou také nositelé lidových tradic – interpreti, autoři, místní znalci tradic a sběratelé nebo kronikáři, v případě hudebních nástrojů také jejich výrobci.

Přestože řada folklorních jevů ve své původní podobě a funkci na většině našeho území již zanikla, v některých lokalitách či regionech mohou i přes svůj zánik nadále tvořit významnou součást lokální tradice a regionální identity (jako součástí povědomí, kolektivní paměti, vzpomínek) a jsou daným společenstvím považovány za vlastní, reprezentativní a všeobecně známé. V tomto případě jde o jevy, které je také nutno zaznamenat.

Součástí regionální či místní identity a slovesné kultury je také jazyk-dialekt, včetně některých ustálených rčení, přirovnání, přezdívek a archaismů. I tyto jevy by měly být podchyceny.